Léto, louka, tráva, kráva, slunce, mraky. Nekončící příběh cukrové vaty. Bílé divadlo na modrém pozadí. Být na mraky. Namraky.

Řepná selanka na třídě 17. listopadu.

Poněkud záhadná normalizační (cca 1984) mozaika na Karlovině, patrně přestavuje vlající prapor míru s nezbytnými mírovými pterodaktily, vlastně holoubicemi, či co.

Polabinská smutně čekající zeď na hráče s míčkem a raketou.

asi jste si všimli, že s námi ve městě žijí auta, tedy spíš ve městě žijí auta a my… my jsme tu proto, abychom se o ně starali a sloužili jim: každý den je vozíme na projížďku, každý den chodíme do práce abychom je mohli nakrmit, někteří z nás jim každý den staví nové širší a rychlejší cestičky, a někteří z nás jim stavějí domečky… ano i auta musí někde bydlet

kromě ubohých tagových čmáranic a nemnoha větších výtavrně nápisových grafiti se oběvují i grafiti výkřikové, názorové, politické – u nich nejde o formu, ale o obsah – nezřídka úsměvný nebo nepochopitelný (viz drsný výkřik k řecko turecké animozitě – v pcích opravdu překvapivý)…