Nedalo mi to, musel jsem taky přispět do wallart galery. Konečně jsem zvedl oči z chodníků. Sice jen do úrovně prvního patra, ale stálo to za to …

Když jsem byl malej kluk, což mohlo být někdy okolo roku 1975, chodíval jsem s dědečkem na hlavní vlakové nádraží sledovat parní lokomotivy. Bývaly tam i dieselové nebo elektrické, ale ty parní byly vzácné a zastihnout tam takový stroj při rozjíždění nebo brždění byl nevšední zážitek.

Nevím jestli jsou sídla úřadů také dostatčně veřejná místa – někdy mám spíš pocit, že to je nějaká soukromá zábava … nicméně úředníci úřadu, který se jmenuje Vojenská ubytovací a stavební správa neboli VUSS připravili pro veřejnost extrémně zajímavou podívanou – dva objekty „Váza“ a „Lorňon“ jemně odkazují k minulosti úřadu, zároveň recyklují pro umělecké dílo soudobé materiály – jen tak dál soudruzi!

Publikujeme zde příspěvek Jaromíra Šťastného, který vzpomíná na atmosféru jednoho z pardubických věhlasných školních ústavů – Státní průmyslové škole – v prvních poválečných letech.

Dnes 24. března je velmi zvláštní den. Potvrdilo mi to několik lidí. A potvrzeno je to i těmito jemnými náznaky, které jsem nafotil na mobil:

Ano, v Pardubicích jsem se narodila, ale (téměř) odjakživa jsem bydlela v Rybitví. Z pardubické porodnice nás v březnu r. 1955 odvezla sanita, ale dojela jen k rybitevské mateřské školce, domů se se mnou v náručí musela maminka probojovat závějemi sněhu. Pardubice mám velice ráda, ale není to místo, kde jsem, řečeno slovy Jana Wericha, hrála s kamarády kuličky. To Rybitví a Třešť, odkud pocházejí mí rodiče a kde jsem pravidelně trávila prázdniny (i uhelné), to jsou má „srdeční“ místa.